Madeira 2006 [3]

leváda dos Tornos

Balcoes - Ribeiro Frio - leváda do Furado

východní poloostrov Ponta de Sao Lourenco

po levádě do Norte na Cabo Girao

4.7.2006 - 18.7.2006

zobrazit/přidat komentáře
   

[1] Úvod a hlavní město Funchal
[2] Severní pobřeží a hřebenovka na Pico Ruivo
[3] Leváda dos Tornos, Ribeiro Frio, Cabo Girao, Ponta de Sao Lourenco
[4] Encumeada, Porto Moniz a leváda Ribeira da Janela

komentář vs. pouze fotky

Leváda dos Tornos

    Jedna z nejdostupnějších levád z Funchalu je leváda dos Tornos, která protéká v nadmořské výšce 600 m kousek nad residenční čtvrtí Monte. Není problém se sem dostat mětským autobusem, který jezdí velmi často a celý den. Monte je slavné ale hlavně díky botanické zahradě a speciální turistické atrakci - sjíždění na proutěných saních. Ani jedno jsme neabsolvovali, možná příště. My jsme zamířili přímo k levádě. Dá se říct, že to byla naše první opravdovská leváda, a tak nás docela nadchla. Dnes ale při vzpomínkách a při prohlížení fotek musím říct, že určitě nebyla nejhezčí. Není nad správné zvolení programu tak, aby to pořádně gradovalo a aby se rozumně střídaly terény, obtížnost a délka ;-)

    Narozdíl od popisku v průvodci jsme na rozcestí (nedaleko za konečnou lanovky směřující dolů k další botanické zahradě) zabočili doleva (resp. šli nahoru do kopce). Přesně podle ukazetelů. Myslím, že jsme chybu neudělali. Nevím sice o co jsme přišli na jejich popsané trase, ale rozhodně jsme takto nepřišli o nejhezčí úsek levády, který jsme dnes měli absolvovat. Po krátkém výstupu lesní cestou jsme se vyloupli u středně velké levády s nádherně čistou vodou, která tady zrovna vytéká z dlouhatánského tunelu. Zřejmě to je první kontakt této levády s civilizací, protože ve vodě tady ještě plavali i pstruzi. Kolem levády byly osázeny fialové a bílé kalokvěty, což se v následujících dnech ukázalo jako běžné, nicméně velmi estetické. Následoval krátký tunýlek, vodopád a úsek zařízlý do kolmé skály zabezpečený zábradlím. Paráda. Leváda pak ale pomalu skaliska opouští, svahy se zmírňují a noří se do lesa. V průsecích a na několika vyhlídkách je vidět nekonečná zástavba Funchalu. Tentokrát jsme ale neměli štěstí na počasí, slunce bylo schované za mraky a navíc docela silný opar znemožňoval jakýkoli kloudný záběr "do dálky".

    S prvními domky obklopující levádu v Curral dos Romeiros ukončili svou působnost pstruzi. Divoká příroda je ta tam a prakticky až do konce našeho výletu jsme šli civilizovanou oblastí. Přesto jsme minuli několik krásných fotogenických míst. Zakončili jsme to nedaleko Palheiro Ferreiro, kde jsme nastoupili na zpáteční městský autobus. Původně jsem měl naplánováno, že dojdem až do Camachy a vrátíme se pěšky po levádě da Serra, ale i tak toho bylo dost (4 hod) a pochybuji, že bysme mohli vidět něco jiného. Dlouhé výlety nás ještě čekají a tak raději jdeme využít lehátek na střeše naše hotelu a nachytat nějaké sluneční paprsky, abysme se domů nevrátili úplně bílí.

Ribeiro Frio, Balcoes a leváda do Furado

    Docela často jsme museli stávat brzo ráno (tj. před osmou), ale tentokrát to bylo ještě o fous horší. První ze dvou autobusů do Ribeiro Frio odjíždí v 8:10 a protože ten druhý až v 10:00, neměli jsme na výběr. Vyšlo nám báječně počasí a to hlavně dopoledne. Naše první kroky mířily na nedalekou vyhlídku Balcoes, odkud je krásný výhled na nejvyšší vrcholy Madeiry. V autobuse s námi jeli 4 turisté a tak jsme v tuto časnou ranní hodinu měli aspoň na chvíli celý "balkónek" jen pro sebe. Po návratu k silnici a pstruží farmě jsme už ale zaznamenali zvýšený pohyb turistů. Rychle si prohlédneme různě velké pstruhy ve velkých nádržích (od potěru až po půlmetrové kusy) a jdeme na levádu.

Leváda `dos Tornos` ostře zaříznutá do skal
Vodopádek a malý tunýlek na levádě `dos Tornos`
Květiny vysázené kolem levády

    Naše tempo při výletech není nijak závratné (časy v průvodci jsem musel násobit zhruba 1.5) a proto jsme museli občas pustit před sebe početnější skupinku lidí organizovaných nějakou agenturou. Leváda do Furado je totiž velmi populární. A má proč. V některých věcech se od ostatních levád trošku odlišuje. Především je to podle mě v tom, že z velké části protéka (polo)přirozeným korytem díky své poloze ve skále. Díky tomu vypadá spíš jako divoký potůček (samozřejmě i se pstruhy) narozdíl od betonových koryt kdekoli jinde. Nenajdete zde žádné uměle vysazené rostliny jako hortenzie či kalokvěty. Tady uvidíte něco lepšího - starobylý vavřínový horský prales, který levádu pohlcuje téměř po celé její délce. Teď v létě, když na Madeiře moc neprší, to nebyla úplně taková bomba jako nahoře na Pico Ruivo. Chyběla tady mlha a mokré vlhko, resp. pořádná mystická atmoška. Ale i tak je to něco úžasného. Díky severní orientaci je vegatace opravdu bujná, leváda je na řadě míst téměř zcela pohlcená různými kapradinami. Nad hlavami se k vám naklánějí pokřivené větve pravěkých vavřínů, míjíte jednu vyhlídku za druhou a když už se pomalu začínáte "nudit", přijde na řadu pasáž hodná Indiana Jonese. Nejprve projdete několik desítek metrů dlouhou úzkou skalní puklinou, aby pak na chodníček kolem levády nezbylo místo vůbec a tak musíte přeskakovat po kamenných pražcích přímo nad vodou (naštěstí se ale nikde neskrývala žádná "trap"). Od propasti pod vámi vás dělí jen jakési zábradlíčko a před závratí vás ochraňuje hustá vegetace. Jako bonus na závěr, kousek před vodárnou a křižovatkou levád, projdete sérií tunýlků se skalními okny s výhledem na severní pobřeží.

    Na autobus jdeme do sedla Portela. Je to docela prudký sešup asi o 200 výškových metrů, a tak si to leváda pěkně sviští v úzkém betonovém korýtku. Tady už končí divočina a začíná udržovaná leváda osázená typickými madeirskými "věčně" kvetoucími rostlinami. Ačkoli celou cestu jdeme za slunečného dne skoro bez mraku, sotva jsme se přiblížili k vyhlídkám na Eagle Rock, zatáhlo se a bylo po focení. Tato skála nám prostě letos nepřála. Přesto je z Portely úžasný pohled.

Pohled na nejvyšší hory centrálního masívu Madeiry
Vyhlídka Balcoes - nejvyšší vrcholy Madeiry
Pstruží farma v Ribeiro Frio

Třetihorní vavřínový les kolem levády `do Furado`
Leváda `do Furado` v přirozeném korytu
Místy není pro pěšinu místo...takže hezky `po vodě`
Malý tunýlek pod skalním převisem
Malebné odpočívadlo nad Portelou


Východní pustiny - koupačka a trek

    Ráno se nám vůbec nikam nechtělo. Po několika dnech nadšeného výletování přišla krize. A jak se jí nejlépe zbavit? No přece dalším výletem ;-) Katka opět nechala rozhodnutí na mně a tak jsem zalovil v iteneráři a zavelel k odjezdu na údajně jedinou přírodní písčitou pláž na Madeiře, na Praínhu. Počasí vypadalo dobře, na koupačku úplně ideálně. Aspoň tady ve Funchalu. Jedeme opět na východ, takže už asi počtvrté projíždíme kolem letiště a konečně vidíme i jedno obří letadlo, jak se chystá na přistání. Projíždíme opět Machicem, ale tentokrát pokračujeme dál, až za Canical. Vidíme tady dvě zásadní změny. Jednak zmizely hory a zeleň. A to zapříčinilo tu druhou velmi zásadní změnu - ze severu se sem tlačí hustá oblačnost. To je fakt neuvěřitelný, jak tady to počasí funguje.

Rašící nové listy obří kapradiny
Vyhlídka na Eagle Rock a Porto da Cruz

    Vystupujeme uprostřed pustiny na parkovišti nad pláží. Fouká silný vítr. Je to tady krásně upravené,v podstatě zde vybudovali takovou malou oázu uprostřed suché savany. Je tady všechno co potřebujete na celý den - restaurace, záchody, sprchy, půjčovna lehátek, hudba, samozřejmě i moře a písčitá pláž. Vítr je ale nepříjemný a co chvíle zvedá mračna tady tak vzácného písku a kamsi jej odnáší. I my jsme si ho tak nechtěně odnesli až až. Fronta se naštěstí zhruba nad námi rozpadá, takže slunce svítí víceméně pořád. I tak je díky větru docela zima a studená voda Atlantického oceánu vás rozhodně nezahřeje. Do dvou relaxujeme, ale pak to zabalíme a pokračujeme pěšky k nejvýchodnějšímu výběžku Madeiry - Ponta de Sao Lourenco.

Obrovské agáve na stráních nad pláží Praínha
Hory centrálního masívu z východního výběžku ostrova
Maják v jachtařské marině u Canical

Ponta de Sao Lourenco je obklopen malými ostrůvky a útesy
Sopečná hornina
Ostrůvky Ilhéu da Cevada a Ihéu do Farol s majákem
Sopečné útesy Ponta de Sao Lourenco

    Ten silný vítr z Praínhe je tady ještě intenzivnější. Prakticky nic tady neroste a to co roste je momentálně suché. Vydáváme se na několikakilometrový okruh po poloostrově. Je to docela náročné. Pořád nahoru a dolů po sopečných skalách. Katka se rozhodne šetřit síly na příště a já si okruh "proběhnu" sám. Výběžek je jeden velký "rozpraskaný" útes, na kterém lze dobře pozorovat různě barevné vrstvy magmatu, který tady kdysi vychrlila sopka (Pico Ruivo zřejmě). Horniny hýří barvami, do toho ještě kontrast modrého nebo modrozeleného moře... krásně se to fotí. Protože je výběžek součástí národního parku, je tady přísně zakázáno opouštět vyznačenou trasu. Naštěstí je dovoleno vylézt na vrchol úplně poslední hory polostrova, ze kterého se nabízí další netušený výhled na dva malé ostrůvky přilepené k Madeiře. Ani pohled zpět do vnitrozemí není k zahození, to by ale muselo být lepší počasí. Měl jsem trošku strah ze silných poryvů větru, ale naštěstí mě to nesfouklo. Ostatní kritická místa, kde se muselo párkrát lézt takřka "poprdeli", byla už zajištěná lany.

    Nemuseli jsme nikam spěchat, protože autobusy sem jezdí až do podvečerních hodin. Ten náš v 18:00 byl myslím poslední. Jeli jsme v něm úplně sami, tak snad tu linku v budoucnu nezruší.

Zemědělský venkov - po levádě do Norte na útes Cabo Girao

    Ne všechny levády na Madeiře tečou divokou přírodou. Vždyť právě jejich hlavním posláním je přivádět vodu do vesnic a na pole. Náš dnešní půldenní výlet směřoval právě do takových míst - na obyčejný venkov, kde leváda slouží lidem bydlících v její nejtěsnější blízkosti; jak k užitku, tak i dětem k zábavě. Autobusem jsme popojeli do vesnice Estreito de Camara de Lobos ležící vysoko ve stráních nad oceánem. Celé široké údolí, sevřené mezi hřebenem oddělující Funchal a útesem Cabo Girao, je v těchto místech hustě obydlené a zemědělsky využité snad na 100%. Mezi vinicemi a banánovníkovými plantážemi prosvítají bílé domečky od nevidím do nevidím. Fakt je, že jsme neměli zrovna zvlášť dobrou viditelnost :o)

    Je to údajně centrum vinařství na Madeiře. Asi proto začínáme náš čtyřhodinový výlet po levádě do Norte symbolicky - leváda je zcela zakrytá popínavou vinnou révou pod kterou procházíme jako tunelem. Na rozdíl od Česka se zde vinná réva nepěstuje v řádcích, ale díky speciálním kostrukcím vytváří souvislou "střechu" ve výšce asi dvou metrů nad zemí. Ve vesnicích slouží leváda jako chodník a možná i jako jediná přístupová cesta k domům. Proto je většinou zakrytá betonovými pražci. Tady vidíme poprvé i trošku horší stránku zdejšího bydlení. Ne všechny domy jsou v dobrém stavu, řada dvorků a různých "volných" prostor kolem slouží jako smetiště...a ani na dně levády není zvlášť čisto.

Pláž v zátoce Baía de Abra
Všechny barvy Ponta de Sao Lourenco

Vinice zastřešují levádu `do Norte`
Leváda `do Norte` obtáčí údolí řeky Ribeira da Caixa
Vinařská oblast kolem Estreito de Camara de Lobos

    Podstatná část výletu vede přes zastavěné úseky nebo přímo přes stavení místních obyvatel. Přesto nás leváda na chvíli zavedla i skoro do divočiny v místech, kde řeka vyhloubila ostrý kaňon absolutně nevhodný pro bydlení i zemědělství. Ten jsme museli překonat po vrstevnici až na samý konec, kde se leváda zařízla do skalního převisu. Většina stromů rostoucích kolem levády má ale i tady své praktické využití. Jsou to totiž ryngle, špendlíky, třešně a višně. V červenci zrovna dozrávaly ryngle a špendlíky, tak aspoň něco.

    Asi nejúžasnější komplex terasovitých políček jsme viděli na širokánském svahu pod útesem Cabo Girao. Tento hřeben je vidět až Funchalu, ale zblízka jo to trochu o něčem jiném...desítky, spíš stovky malých terásek vytvářejí úžasnou barevnou mozaiku. V těchto místech jsme levádu opustili a přes nově budovaný (zřejmě) hotelový komplex jsme vystoupali až na samotný útes Cabo Girao, kvůli kterém jsme se sem vlastně trmáceli. Útes, který strmě padá do vod Atlantického oceánu (590 m), patří k nejvyšším útesům v Evropě. Nabízí "klasický" závratný pohled do propasti na jejímž dně překvapivě objevíte i další políčka. Je to turistická atrakce, takže musíte zvládnout i nějaké prodavače suvenýrů a občasné skupinky turistů.

Terasovitá políčka na svazích kopce Galo
Kluci řádí v levádě
Pohled z útesu Cabo Girao (580 m)